A vy jste handicapovaná?

Z prvního dne na univerzitě ve Francii jsem byla nadšená. Vybrala jsem si předměty, které mě baví, a aby toho nebylo málo, pustila jsem se po hlavě do dvou nových jazyků. Mám štěstí na úžasné profesory, o kterých můžu s jistotou říct, že budou schopni mě posunout dále.
Ale pořád je tady něco, co mi studium na fakultě hodně ztěžuje.
Schody.
Hodně schodů.
Jsem kardiak, mám syndrom nepřiměřené sinusové tachykardie. Laicky řečeno - srdce velmi špatně reaguje na minimální fyzickou námahu extrémním zvýšením tepové frekvence. Když tep přesáhne únosnou mez, v lepším případě mi bude "jen" špatně, v horším omdlím. A to se mi ve škole moc nehodí. Vlastně - obecně se ve společnosti nehodí válet se po zemi. Na tom se shodneme.  
Když jsem včera přišla na fakultu a zjistila jsem, že moje další hodina je ve čtvrtém patře, trochu mě to rozhodilo. Po chvilce bloudění chodbami jsem našla výtah, ale abych si ho mohla přivolat, potřebovala jsem kartu, kterou jsem samozřejmě neměla. Nic jiného mi nezbývalo, hodina začínala za pět minut, musela jsem po schodech. Když jsem zdolala poslední schod ve čtvrtém patře (fakulta má staré budovy, takže čtyři patra vydají alespoň za šest v novostavbě), podlamovaly se mi nohy. Dalších dvacet minut jsem nemohla popadnout dech a nařizovala jsem sama sobě, že už po schodech nikdy nepůjdu. Ostatně, jako vždycky.
Po tomhle dobrodružství jsem se rozhodla, že zajdu za naší koordinátorkou, kterou jsem informovala o svém zdravotním stavu ještě před příjezdem, a požádám ji o kartu k výtahu. Naše koordinátorka se jmenuje Claire, je to milá, asi pětadvacetiletá slečna, která dělá vše proto, aby vyhověla někdy nesplnitelným požadavkům zahraničních studentů a aby jim pobyt co nejvíce ulehčila. Je naprosto dokonale informovaná a pamatuje si všechno, o čem bych se snad jen mezi řečí zmínila. To se musí nechat. Být v kanceláři každý den a sama na sto padesát studentů není žádná sláva, a jestli se u toho ještě dokáže občas usmát, hluboce před ní smekám.
Vzala jsem za kliku do její kanceláře a hned vzápětí jsem zjistila, že jí úsměv na tváři mírně mizí společně s koncem pracovní doby.  Bylo patnáct padesát osm. Už ve dveřích mi expresivně vylíčila, že dávno měla být doma. Pochopila jsem, že dělat krok navíc by bylo zbytečné. Ve spěchu jsem jí vysvětlila, že bych potřebovala mít přístup k výtahu, že jsem kardiak a nemůžu chodit po schodech. Překvapeně se na mě podívala a odkázala mě na univerzitní informační centrum naproti přes park. "Na cestu" mi dala jednu cennou radu - prý teda nemusím pánovi na informacích "vyprávět svůj život", jak se ve francouzštině říká a kulantně řečeno to znamená, že se pánovi nemusím zpovídat. Ale nějak vysvětlit, proč ten výtah potřebuji, bych tedy měla. „Víte, přeci jen, není to na vás na první pohled zřejmé,“ podotkla Claire, než jsme se rozloučily.
Přidala jsem si jako horký brambor, který si mezi sebou přehazují, ale neztrácela jsem dobrou náladu z úspěšného prvního dne.  Na informacích jsem na nonšalantního pána vysypala jako básničku svou ohranou historku o tom, jak nemůžu po schodech a opět jsem byla počastována udiveným výrazem a impertinentními poznámkami o tom, že ani nevypadám, že bych nemohla jít pěšky. Básnička mohla pokračovat: „Jsem kardiak, proto bych potřebovala výtah.“ Následoval další udivený pohled. Pán začal na papírek psát číslo kanceláře a jméno dámy, za kterou si mám jít vyřídit permanentní čipovou kartu. Vzhledem k tomu, že už mi začala další hodina ve druhém patře, poprosila jsem ho, jestli by mi alespoň dočasně do konce dne nemohl půjčit nějakou provizorní kartu. Souhlasil. Alespoň k něčemu jsme se dopracovali. Nemotorným pohybem ruky mi naznačil směr, kde najdu výtah. Komplex školy je velký a výtah k nenalezení. Zeptala jsem se profesorky, která procházela kolem. Podívala se na mě a s nedůvěřivým úsměvem prohlásila: „A vy jste handicapovaná?“
Ano, rozumím tomu, nevypadám zrovna nemocně. Ne, nemám na čele napsáno, že jsem kardiak. Ale nemohli bychom si navzájem trochu více důvěřovat? Nemohli bychom být ohleduplní k potřebám druhých? Určitě k nim mají svůj důvod.
Naivně jsem si myslela, že aféra, kterou jsem si pracovně nazvala “aféra výtah“, skončila. Ale ne. Dneska ráno jsem si šla zase vyzvednout provizorní kartu, abych se dostala do čtvrtého patra na sociologii. Muž v informacích se mě zeptal: „Proč?“ Bez přemýšlení jsem odříkala: „Jsem kardiak, nemůžu po schodech, byla jsem tady už včera.“ Po vyučování jsem vrátila kartu a zeptala se, kde najdu kancelář dámy, u které si můžu vyřídit kartu nastálo - hledala jsem ji od včerejška. A není se čemu divit, dveře nejsou označené.
Na informacích jsem potkala Claire, naši koordinátorku. S úsměvem se mě zeptala, jestli jsem už včerejší problém s přístupem k výtahu vyřešila. Řekla jsem, že zatím si půjčuji kartu od personálu, ale že se právě chystám jít si vyřídit svou vlastní. Doprovodila mě do příslušné kanceláře (kterou bych sama nikdy nenašla). Zaklepala jsem a čekala. Po chvilce vyšla žena, na kterou jsem vychrlila, že potřebuji kartu na výtah a že podle všech informací by mi ji ona mohla vystavit. Na „svou chvíli“ jsem nemusela dlouho čekat: „Ano, jsem kardiak, nemůžu po schodech.“ Spíše bych se divila, kdyby se to obešlo bez komplikací. „Já vám kartu nemůžu vystavit bez lékařského potvrzení o vašem zdravotním stavu. Zajděte si do univerzitního zdravotního střediska - vidíte, tam naproti - a přijďte zpět, až budete mít ty papíry.“
Jsem celkem klidný, až apatický člověk a jen tak něco mě nevyvede z míry, ale tohle už bylo trochu moc. „Mám přeloženou celou lékařskou dokumentaci z Česka, nepotřebuju další,“ odvětila jsem. Žena ale trvala na svém: „Ne, já musím mít oficiální potvrzení od univerzitního lékaře, zajděte si tam a domluvte si schůzku.“
Vyšla jsem ven. Viděla jsem, jak za mnou přichází s cigaretou v ruce Claire. „Tak co, jak to dopadlo?“ zeptala se. Zopakovala jsem jí to, co jsem právě slyšela. Bylo vidět, že jí asi došla trpělivost i za mě. „Jen dokouřím a zajdu tam já.“
Po deseti minutách vyšly z kanceláře obě. „Volaly jsme paní doktorce, čeká vás, nemusíte si domlouvat žádnou schůzku, běžte tam hned, jen vám potvrdí vaše dokumenty a hned se s nimi můžete vrátit zpátky,“ už ani nevím, která z nich mi to řekla.
Pomalým krokem jsem došla do zdravotního střediska. Na recepci jsem evidentně vyrušila ženu, která zde seděla. „Před chvílí vám volali z univerzity a domluvili mi schůzku u paní doktorky, potřebuji potvrzení pro kartu na výtah.“ řekla jsem.
„Máte kartu studenta?“ zeptala se a vyzvala mě, ať se posadím. Čekala jsem asi pět minut, během kterých jsem došla k velmi překvapivému zjištění: všichni z personálu byli v civilním oblečení a nevypadali, že by byli připraveni nabídnout jakoukoliv formu pomoci. O to méně jsem pak mohla být překvapena, když vyšla lékařka v saku a v její „ordinaci“, dá-li se to tak nazývat, stál jen stůl a dvě židle. Napsala mi potvrzení a já šla vítězoslavně zpátky za Claire. Momentálně je moje karta v procesu výroby, ale protože jsem optimista, věřím, že do konce studijního pobytu se jí dočkám.
Upřímně si nedovedu představit, kolik administrativy si musí užít takový vozíčkář, který žádá univerzitu o přidělení asistenta. Škola by měla studentům se zdravotními problémy studium co možná nejvíce ulehčit, a ne jim přidělávat další práci s vyplňováním tuny zbytečných papírů. Ale byrokracie ve Francii mě asi nikdy nepřestane udivovat. Mám pocit, že mě tady už nic nemůže překvapit, ale vždycky se najde další aférka, která svou intenzitou všechny staré přebije.